OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Americká heavy metalová kapela FEINSTEIN natočila za vydatné producentské podpory Joey De Maia svou debutovou desku „Third Wish“. Toto album je tedy, jak jistě většina z Vás tuší, zhudebněním všech zásadních metalových a hardrockových klišé. Ano, FEINSTEIN jsou přesně tou kapelou, kterou potřebují všichni, jenž si libují v neměnné kovové modifikaci 80-tých let a která se v našich krajích produkuje do dnešních dnů hlavně na venkovských zábavách. Hudebně se FEINSTEIN nachází zhruba někde mezi léty 1983 a 1985 a nabízí bohatou sklizeň plodů z blackmooreovské větve hardrockového stromu. FEINSTEIN jsou zjevně obdivovateli RAINBOW, DEEP PURPLE, DIO, ale i YNGWIE MALMSTEENa a amerických partiček DOKKEN a QUIET RIOT. Jestliže jsem hned v úvodu článku zmínil klišé, musím zároveň dodat, že „Third Wish“ je kvalitně odvedenou poctivou kovařinou. Už úvodní rychlá šleha „Regeneration“ album skvěle nakopne a legenda dávných RAINBOW tak ožívá v plném lesku duhového půlkruhu. O něco zemitější a riffově důrazná je následující „Rebelution“, kterou považuji za nejpovedenější položku na desce. Třetí „Streaming Star“ zase uhání se stádem divokých mustangů vyschlou krajinou poblíž Barad – dur. Jedná se o typický blackmooreovský hardrock ve stylu „Tarot Woman“ a „Burn“. Vypjatý vokál Johna Westa žene skladby k horizontům exotických pohádkových krajin a tančí na úderných přímých rytmech. John West je svým projevem typickým metalovým zpěvákem ve stylu poloviny 80-tých let, nešetřící své hlasivky v ďábelských výškách, mohutně používající metalové vibráto. Což však v titulní rozmáchlé „Third Wish“ dožene až k hranici snesitelnosti. Kytarová hra Dave „Rocka“ Feinsteina zase musí vzít za srdce každého metalově konzervativního posluchače. Po nevyrazné „Rule The World“ přichází dva světlé body a sice dusárna „Masquarade“ a atmosférická „Far Beyond“, kde zejména v první jmenované zpěvák West nostalgicky pobaví (…hýr koms t maaaskerééééééééjd…. ). Závěr alba patří nezbytné instrumentálce „Inferno“ vydatně zdobené syntezátory.
FEINSTEIN si svou skupinu fans dozajista najdou. Jejich zakuklené a časově výrazně nesoučasné metalové pojetí třeba zrovna někteří jedinci vyhledávají. Mě však příliš neosovilo. Nic proti této kapele nemám. Album je skvěle nazvučeno, zahráno, odzpíváno, avšak nepřináší ani byť jen milimetr něčeho někdy neslyšeného, svojského, natož čerstvého. Je pouhou rutinně odvedenou maškarádou uprostřed kovového cirkusu, kde není ani stopy po lidské přirozenosti. Průměr díky hráčským výkonům.
Co naplat - začali se nám tu rodit dinosauři.
5 / 10
Dave Feinstein
- kytara
John West
- zpěv
Jeff Howell
- baskytara
Nate Horton
- bicí
Bob Twining
- syntezátory
1. Regeneration
2. Rebelution
3. Streaming Star
4. Third Wish
5. Rule The World
6. Masquarade
7. Far Beyond
8. Poison Ivy
9. Live To Ride, Ride To Live
10. Firefighter
11. Inferno
Third Wish (2004)
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.